Time Is a Great Healer

Pozoroval jsem tě jak klopýtáš do domu. Znovu zničený, plný prášků, chlastu a bůh ví čeho ještě. Tmavé vlasy ti zakrývaly obličej, takže tvé kdysi hluboké a spalující oříškové oči, nebyly vidět. Tvé oči byly vlastně první věc, která mě na tobě přitahovala. Pamatuju si jak jsem tě poprvé uviděl. Šel jsi proti mně a usmíval se. Tvůj úsměv tehdy rozzářil celý pokoj. Co se změnilo? Proč to všechno bylo tak rychle pryč?

Padl jsi ztěžka na gauč a předtím málem zakopl o své vlastní nohy. Viděl jsem tě jak tam sedíš. Myslím, že jsi si toho, že jsem v pokoji s tebou, ani nevšiml. To bylo na tom to nejhorší. Už jsi byl ve stádiu, kdy sis nevšímal absolutně ničeho kolem sebe. Věděl jsem, že jsi v depresi a snažil se ti pomoct. Vyřešit to. Proč ses mi nesvěřil? Poslouchal bych a ty to víš.

Pořád se snažím pochopit, co se vlastně stalo. Bylo to tím, že jsi byl v kapele? Je tohle to, co tě donutilo skončit takhle? Měl jsi mi to říct. Vypovídat se. Jenže místo toho jsi mě poslal do háje, když jsem se zeptal co se děje. Víš jak moc jsi mi tím ublížil? Nechápeš, že omítnout mojí pomoc mi zlomilo srdce? Mohlo to být jinak, ale nebylo. Vím, že teď už se to změnit nedá. Jenom potřebuju abys to věděl.

Ty časy, kdy jsem se vrátil domů z práce a našel tě opilého na gauči se žiletkou tak blízko zápěstí. Měl už jsi tolik jizev, které sis způsobil sám. Obavy, že se řízneš jednou až moc hluboko. Cesty do nemocnice. Strach. Všechno to vždy skončilo stejně. Rány sešily a poslali tě domů s novou dávkou antidepresiv. Nepomohli ti. Nikdy ti nepomohli.

,,Proč si takhle ubližuješ?" zeptal jsem se jednou.

,,Je to jediná možnost, jak se zbavit všech těch sraček" řekls pokaždé, když jsem se ptal.

Pořád si pamatuju i ty dobré časy, i když už byly tak dávno pryč. Láska, touha a zábava, kterou jsme spolu každý den prožívaly. Tyhle všechny vzpomínky ve mně zůstanou až do dne, kdy zemřu. Doufám, že v tobě taky. Ty noci, kdy jsme byli doslova pohlceni štěstím. Věděls kde se mě máš dotknout a já věděl, co máš rád ty. Bylo to jako by jsme každý měli mapu těl toho druhého někde ve svých myšlenkách. Vášeň, kterou jsme cítili jeden pro druhého byla tak intenzivní. Naše těla spojená v jedno. Milovat se s tebou představovalo ten nejkrásnější pocit na světě. Jen díky tobě jsem dokázal tohle cítit. Časy, kdy jsem křičel tvoje jméno v extázi a ty časy, kdy jsi ty křičel to moje. Vědět, že to já ti způsobuju takovou rozkoš mě přivádělo k šílenství. Vidět tvůj obličej ve chvíli, když jsi dosáhl orgasmu mě hřálo u srdce. Proč to všechno muselo takhle skončit?

Dál jsi seděl na gauči a zíral do prázdna. Nebo jsi snad koukal na stěnu před tebou? Vlastně do teď nechápu na co ses ten večer díval nebo na co jsi myslel. Ať to bylo cokoliv, muselo to být něco co tě přinutilo udělat to, co se stalo později té noci.

Pamatuješ si jaks mi řekl, že budeme navždycky spolu?

,,Jsme nerozdělitelní Frankie, NIC nás nedokáže rozdělit," řekls když jsi mě pevně objímal.

,,Myslíš, že spolu budeme napořád?" zeptal jsem se.

,,Samozřejmě baby, budeme spolu pořád. Zestárneme spolu a společně taky zemřeme," odpověděl jsi. Ale to už se nikdy nestane, že ne? Nepočkal jsi na mě. Prostě jsi tak najednou odešel. Zmizel jsi, zničil ses jako by jsi snad na tomhle světě překážel. Udělal jsi spoustu chyb, to uznávám, ale pořád jsem tě miloval. Přes všechno co se stalo.

Myslíš, že by vše bylo jiné kdybys nezačal pít a nebral ty prášky? Já ano. Neudělal bys tak strašlivou věc. Nevěděl jsi co děláš. Nebyls tou osobou, kterou jsem dřív znal. Bylo to jako bys měl rozdvojenou osobnost. Ta druhá chtěla vyhrát. Bohužel se tak stalo. Bylo to jen otázkou času. Nelíbilo se mi tvoje nové já.

Tu noc jsi přišel domů. Říkám noc ale vlastně to bylo ve čtyři ráno. Řekl jsi mi, že někam jdeš jen na pár hodin se starým kámošem. O devět hodin později ses dobelhal k domovním dveřím. Zvuk tříštících se flašek se rozléhala po celém domě. Myslel jsem si, že jsi spadnul, nebo se uhodil. Zeptal jsem se tě proč tolik v noci potřebuješ pít.

,,Jen si dávám menší drink, Frankie," zamumlal jsi natahujíc se po další láhvy. Neúspěšně.

,,Jdi do postele," špitl jsem a chytil tě za rameno. Ty ses ale vytrhl z mého sevření.

,,Neříkej mi co mám kurva dělat!"

Kdybys mě tu noc poslouchal. Kdybys jen nebyl tak hrdej a vzal si k srdci mou radu. Jenže to jsi neudělal. Už to nemůžu změnit. Pamatuju si ten silný zápach alkoholu, který vycházel z celého tvého těla. Určitě jsem cítil i trávu. Celý ses třásl jako kdybys byl nervózní. Já ale věděl, že je to právě alkoholem který ti proudil v žilách.

,,Co sis vzal?"

,,Tak něco," uchechtnul ses.

,,Proč si takhle ubližuješ?"

,,Protože jen takhle cítím, že opravdu žiju."

Tak tohle byla hodně velká rána. Díky mě jsi se necítil naživu? Omezoval jsem tě nějak? Byla to všechno moje vina? Pořád tolik otázek na které bych potřeboval odpověď. Je už ale příliš pozdě.

Pamatuju si jak jsem odcházel, když jsi ta slova vyslovil. Naštval ses. Věděl jsem, že teď už tě ovládá to druhé horší já. Natáhl ses a silně si mě přitáhl za zápěstí. Málem jsi mi v tu chvíli zlomil ruku.

,,Nechoď kurva pryč!" zakřičels.

,,Prosím… přestaň… to bolí" plakal jsem a pokoušel se nadechnout. Neposlouchal jsi. Místo toho jsi mnou ještě trhnul a rozesmál se. Podíval jsem se do tvých očí v naději, že tě přesvědčím pohledem. Co se stalo? Proč jsi byl najednou tak agresivní? Otočil jsi mě k sobě zády a drsně přirazil na kuchyňskou linku. Viděl jsem jak jsi mimo sebe. A v tu chvíli jsi mě políbil. Ne vášnivě a zamilovaně jako dřív. Byl to jen hrubý polibek. Mohl jsem v tvých ústech cítit vodku. Zvedl se mi z toho žaludek. To nebyla chuť cigaret a kávy jako kdysi. Přesně si pamatuju, jak jsem se tě snažil odstrčit. Tobě to ale opět přišlo k smíchu.

,,Ty víš, že to chceš Frankie," zamumlal jsi.

,,Pusť mě!"

Neudělal jsi to. Místo toho jsi mě k sobě otočil zády tak, že jsem ti už do obličeje neviděl. Vzpomínám si, že jsem se znovu rozbrečel. Jenže ani moje slzy a křik nezabránili v tom, že jsi mi stáhnul kalhoty. Věděl jsem, co přijde. I když jediné co jsem si přál bylo, aby se to takhle nestalo. Tohle už nebyl ten kluk, kterého jsem miloval. Tohle byla jen nějaká příšera, která se mě chystala zničit. Jenže tak to nebylo. Byls to ty. Jak jsi mohl něco takového udělat? Proč jsi toho démona nechal vyhrát?

Pamatuji si tu bolest, když jsi do mě vstoupil. Bez přípravy. Jen bolest.

,,P-prosím, přestaň.." plakal jsem, ,,Prosím, nedělej to!"

Ale ty jsi nepřestal. Drsně sis mě bral. Měl jsem pocit jako bys mi trhal vnitřnosti. Zničil jsi mě. Vzpomínám si na ten pocit, když jsem cítil jak mi po nohách teče krev. Jeden hrubý příraz předcházel další. Přál jsem si omdlít abych nic necítil. Ani moje slzy tě nedokázaly zastavit.

Jak se tohle mohlo stát? Opravdu jsi mě tolik nenáviděl? Nebo jsi to byl ty sám, koho jsi tolik nesnášel? Bylo to proto, že jsi nedokázal kontrolovat svůj vlastní život? Takhle jsi se naživu cítil? Kdybys mi tak mohl odpovědět na všechny mé otázky. Ty ale nemůžeš. Už je příliš pozdě.

Když jsi skončil, pevně jsi mě objímal a šeptal jak moc se mi omlouváš.

,,Oh můj bože, promiň..tolik se omlouvám…p-promiň.."

Pustil jsi mě a nechal mě spadnout na ledovou zem. Vzlykal jsem kvůli tobě a taky sám sobě. Vyplakal jsem tolik slz, že jsem měl pocit, že už jich ani víc nezbývá. Stejně mi ale pořád stékaly po tvářích, aniž bych věděl, že ještě dlouhou dobu potrvá, než přestanou.

Vyběhl jsi z kuchyně a mě krvácejícího nechal ležet na studené podlaze. Věděl jsem, že jsi seběhl do sklepa, protože jsem slyšel třísknout dveře. Vždycky ses tam zavíral, když ses cítil špatně. Pořád vidím tu chvíli, kdy jsem ztěžka vstal, natahujíc si kalhoty i přes hroznou bolest celé dolní části těla. Část mě tě tam dole chtěla nechat trpět za to, cos mi provedl. Byl jsem ale přece tvůj kluk a tys mě znásilnil v jednu opileckou chvíli. Jenže já tě tam prostě nemohl nechat. Miloval jsem tě až příliš na to, abych tě nechal se trápit. Musel jsem ti pomoct.

Když jsem sešel schody, zastavil jsem se u dveří. Netušíc, že se mi zrovna chystáš znovu ublížit. Udělal jsi to. Nedal jsi si další šanci. Tu noc všechno skončilo. Tvrdit, že jsi mi tím neublížil by byla lež. Tím co jsi provedl potom jsi mi ale ublížil jako ještě nikdy nikdo v celém mém životě.

,,Otevři dveře!" křikl jsem.

Žádná odpověď.

,,Prosím otevři!!"

Znovu ses neozval.

Pamatuju si, jak ticho přehlučela hlasitá rána. Tenhle hrozný zvuk si budu pamatovat až do smrti. Pořád ho budu slýchat, bude mě budit v nočních můrách a trápit mě po celý zbytek života. Ani jsem netušil, že tam máš schovanou pistoli. Chystal ses jí tedy použít už dávno? Slyšet výstřel bylo nepopsatelné. Vrazil jsem dovnitř jako bych snad svoje tělo ani neovládal.

Pohled, který jsem měl před sebou, když se těžké dřevěné dveře otevřeli, budu mít pořád v hlavě. Tvoje nádherné tělo padalo bez života podél zdi k zemi a zanechávalo na ní rudé skvrny. Pistole v tvé ruce. Na malou chvilku jsem si myslel, že je tohle jeden velký vtip. Další způsob jak mi ublížit nebo další tvůj umělecký kousek. Když jsem ale uviděl krev, která vytékala z rány na tvé hlavě, věděl jsem, že jsi to udělal. Obviňoval jsem tě za to cos provedl. Mohli jsme to vyřešit. Mohl ses léčit, přestat z drogami a nechat tu hrozivou minulost za sebou. Ale ty sis nedal šanci. Prostě jsi to tak najednou vzdal. Mohl jsem ti pomoct.

Tvůj pohřeb byl ze všeho nejhorší. Vidět tě ležet v rakvi. Bledšího než obvykle, jestli to vůbec bylo možné. Vypadal jsi tak klidně. Chtěl jsem si k tobě lehnout a přitulit se tak jak jsem to dělával než jsi se změnil. Ale nešlo to. Konečně jsi odešel tam, kam za tebou nemůžu. I když jsi řekl, že spolu budeme napořád. Že spolu zemřeme. Teď už vím, že jsi lhal.

Jen bych to chtěl všechno pochopit. I potom co jsi mi tu noc provedl. Nějakým zvláštním způsobem jsem se za to cítil zodpovědný. Byl jsem já ten důvod, proč ses zabil? Nebo jsi se zabil kvůli tomu, cos mi tu noc udělal? I když to už jsou dva roky ode dne, cos mi odešel, mé srdce je pořád zlomené. Ze všeho nejvíc si přeju aby ses mi vrátil. Toužím po tom, aby se to nikdy nestalo a my byli pořád šťastní. Vím, že se to nemůže splnit, ale věřím tomu, že se jednou zase sejdeme.

Říká se, že čas je nejlepší lék.

Potřebuju abys to věděl.

Odpouštím ti Gerarde.

Já ti odpouštím.