Nobody Is Like You

When I'm alone time goes so slow
I need you here with me
And how my mistakes have made your heart break
Still I need you here with me
So baby I, baby I'm here..

Rozespale jsem se podíval na noční stolek, kde ležel můj mobil. Přišla mi smska. Pohlédl jsem na budík. Byli přesně tři hodiny v noci. Natáhl jsem se pro telefon a překvapeně mrkal, když jsem otevřel zprávu. Psal mi Frank.

Ahoj Gee, porad se trapim, ze nevim jak ti je. Prijd prosim dnes vecer kolem 7 do naseho parku. xxx Frank

Přečetl jsem si tu smsku snad sedmkrát. Chce mě vidět? Nezapoměl náhodou na to, že vůbec existuju? Další věc, kterou jsem nedokázal pochopit. Nic o něm nevím už snad měsíc a on mi teď jen tak napíše, že se trápí kvůli tomu, že neví jak mi je? Musel jsem se nad tím zasmát. Připadal jsem si jako šílenec. Vážně si myslí, že on si poručí a já poletím? Kde byla nějaká omluva? Už se nechci trápit. Nechci ho vidět. Vše by se jen zhoršilo. Věděl bych, že je šťastný.

Možná jsem byl jak ubrečená puberťačka na kterou se právě vykašlal její kluk, ale idiot vážně nejsem. Myslí si snad, že semnou může takhle manipulovat? Dělat, jakože se nic nestalo? Prostě se přes to přenést? Moje city ho nezajímaly. Nevadilo mu, že trpím. Muselo mu to přece dojít. Dost jsem se přece změnil. Už skoro měsíc jsem pořádně nespal. Taky jsem zhubl.

Podíval jsem se v koupelně do zrcadla a zděsil se. Vážně jsem vypadal děsivě. Hůř než to. Měl bych se vzchopit. Život jde přece dál..

Ne, nemá cenu hrát si na optimistu. Bože co je to semnou? To mě Frank vážně tolik ničil? Jak jsem mohl trpět, kvůli někomu, komu na mě zřejmě nezáleželo? Všechno to bylo tak složité. Zas jsem se cítil bezcenný. Měl jsem potřebu to skončit, ale asi jsem byl až moc velký slaboch. Nedokázal jsem to, i když to jediné mě zřejmě mohlo zbavit těch tíživých myšlenek.

Do parku jsem nešel. Se slzami v očích jsem vypl telefon a začal malovat. Musel jsem se nějak zabavit.

Now I can breathe, turn my insides out
and smother me
Warm and alive I'm all over you
Would you smother me?

Další slzy smáčely bílé plátno. Otočil jsem se k oknu a díval se do tmy. Určitě už sedí v parku. Na naší lavičce. Čeká tam. Možná se mi chtěl omluvit.. Ne, nesmím podlehnout. Pokud tam teď půjdu, zas mu odpustím. Zas mě bude mít v hrsti. Je konec Gerarde. On je minulost. Dál už musíš jít sám.. bez něj.

***

Plynuly další hodiny, dny, týdny.. Ve škole jsem se mu úspěšně vyhýbal.

Vím, byli jsme ve stejné třídě, ale už semnou přece neseděl. Byl ve třetí lavici u dveří s Jill. Dost daleko od té mojí. O přestávkách jsem prostě vždy zmizel na záchod, na školní hřiště a podobně. Vyhýbal jsem se pohledu do jeho velkých očí. Kdybych se do nich opět podíval, musel bych ho obejmout a říct mu, jak strašně mi chybí. Jak moc je mi líto, že jsem tehdy nešel do toho parku. Bylo to správné rozhodnutí. I když jsem o tom párkrát zapochyboval.

Nenápadně jsem ho o hodinách pozoroval. Zapisoval si do sešitu a připadal mi, jako duchem nepřítomný. Dokonce už ani nedržel svou dívku za ruku. Neviděl jsem, že by se k ní vůbec choval tak jako dřív. Připadal mi odměřený. Dokonce mi párkrát přišlo, jako by plakal, ale to byly jen mé bujné představy. On byl přeci šťastný. Měl svou lásku.

Můj život byl nudný. Jako by se z něj vytratila veškerá radost. Pomalu jsem si ale zvykal na to, že jsem samotář. Že už nemám nikoho, na kom by mi mohlo záležet. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se už vůbec netrápil. Vždy před spáním jsem brečel. Třeba jen chvíli, ale ano. Stačilo, abych si vzpoměl, jak jsme spolu zahrabávali ten papír. Náš důkaz přátelství. Stačilo vzpomenout si, na to jak jsme se s popcornem váleli tady, přímo v mojí posteli a sledovali filmy. Stačilo vybavit si jeho smích. To, jak s úsměvem zpíval všechny své oblíbené písničky. To, jak mě líbal tu noc, co jsme spolu byli naposledy..

Čím dál tím víc jsem si uvědomoval, jak hrozně moc ho miluju. Jak miluju jeho tvář, jeho pohyby, jeho způsob života. Byl tak bezstarostný a energický. Mohl jsem se na něj jen dívat jak se láduje Skittles a nic víc. Vidět ho, když byl spokojený bylo nepopsatelně příjemné.

Zvedl jsem se z postele, navlékl si mikinu, popadl ipod a vyšel z domu. Bylo sice celkem pozdě večer, ale mě to bylo jedno. Potřeboval jsem vidět to místo. Naše místo, které jsme tolik milovali. Starý park s dětským hřištěm. Tam, kde jsme se poprvé setkali.

V parku bylo zvláštní prázdno. Až hrůzostrašné ticho mě obklopovalo ze všech stran. Ne, nebál jsem se, ale nepříjemný pocit uvnitř nezmizel. Nebyl tu semnou Frank. Už to nebylo ono a nikdy nebude. Bez něj jsem nebyl nic a tím jsem si byl naprosto jistý. Konečně jsem byl upřímný.

Sedl jsem si na lavičku a pozoroval strom, u kterého jsme ani ne před dvěma měsíci zahrabávali ten papír. Možná si řeknete, že jsme byli jako děti. Ano, ale bylo nám to jedno. S ním jsem mohl být cokoliv. Pro něj bych byl schopný obětovat svůj vlastní život.

Byl jsem prostě jako zaslepený. Co kdyby Frank zmizel nadobro? To bych se musel asi vážně zbláznit. Takhle jsem ho mohl aspoň každý den nerušeně pozorovat ve škole. Vím, že už o mě nestál a že jsme prostě teď každý jinde. Každý na druhém břehu stovky kilometrů vzdálených ostrovů. Nechtěl jsem to tak, jenže dělat se nedalo už nic. Myslím, že to odloučení mi možná pomohlo konečně otevřít oči. Přátelství není napořád, jak se říká. Je to jen přechodná záležitost. Něco jako chození. Stačí šlápnout vedle a rozdělíte se. Ale nečekal jsem, že to dopadne tak jak to dopadlo. Nechtěl jsem ho ztratit úplně.

,,Gee?''

Z mého přemýšlení mě vyrušil hlas. Známý hlas. Tenhle hlas bych poznal i mezi stovkou jiných.

Otočil jsem se a překvapeně hleděl na Franka. Na toho Franka, který mi způsobil to největší trápení a kterého jsem zároveň nadevše miloval.

Nevěděl jsem jak se zachovat. Měl jsem odejít, nebo jsem ho měl s úsměvem pozdravit? Rozhodl jsem se pro tu nejlehčí variantu. Neřekl jsem nic.

Frank popošel pár kroků a přisedl si na lavičku vedle mě. I pod silnou mikinou jsem se musel zatřást. Už to nebyl můj nejlepší přítel. Byl to kluk, do kterého jsem byl bezhlavě zamilovaný. Kluk, který způsoboval, že jsem přímo šílel z pohledu do jeho velkých očí. Hrozně jsem chtěl, aby byl můj. Chtěl jsem od něj aspoň jednou slyšet ta dvě slova.

,,Gerarde já.. mrzí mě to co se teď děje. Nechci aby sis myslel, že mi na tobě nezáleží. Tam někde hluboko uvnitř přece musíš cítit, že my dva.. že je to navždy. Nevím jak to říct, ale.. dnes večer jsem měl rande s Jill. Bylo to úžasný, všechno, ale pořád cítím, že mi něco chybí. Jsi to ty. Bez tebe jsem prázný. Nejsem nic. Jen s tebou jsem se cítil tak, že doopravdy něco znamenám. Už se ani nedokážu smát. Chybí mi ty chvíle, kdy jsme byli jen ty a já.''

Potom zmlkl a pohlédl na mě. Bylo to úžasný, všechno..

Zničeně jsem si povzdechl.

,,Franku, když je tu ona, už nemůže být jen ty a já. Promiň, ale nejde to. Všechno se tím změnilo. Je konec. Už nejsme kámoši. Musíme se s tím smířit. Zjistil jsem, že prostě už nedokážu být jen kamarád. Je v tom víc. Já tě mi-,''

Frank se zděšeně zvedl.

,,Ne! To ne, to není možný! Neříkej to. Vůbec se to nepokoušej doříct. My, takhle.. to ne. Nefungovalo by to. Navíc já mám rád Jill. Mám být s Jill, chápeš?!''

,,Já to takhle prostě cítím! Miluju tě. Sakra já tě miluju Franku. Vždycky jsem tě miloval, jen jsem o tom nevěděl!'' křičel jsem jako smyslů zbavený. Frank byl mimo. Zřejmě se mě teď štítil. Možná mě nenáviděl. Jenže já mu to musel říct. Konečně ví pravdu.

Hrozně dlouho jsem čekal, co odpoví. Po dlouhých minutách ticha se konečně nadechl a naposledy se mi zahleděl do očí.

,,Už musím jít. Jill na mě čeká. Promiň, mrzí mě to co se děje, ale pro mě.. budeš vždy jen kámoš,''

S tím se Frank otočil a pomalým krokem odkráčel. Mohl jsem vstát, běžet za ním a zastavit ho. Ale proč? Všechno je přece naprosto jasný. Jsme jen přátelé a tak to zůstane navěky.

Už nedokážu být jenom kamarád a jsem si jistý, že on to ví. Je konec.

Po tvářích mi steklo pár slz. Začalo pršet. Dešťová voda se mísila s mými slzami bolesti. Já už tohle nezvládnu. Nechci tu být. Už nechci žít. Ne bez tebe Franku.